Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další trojka filmů, které jsem letos zastihl na Ozvěnách Jednoho světa, se opravdu diametrálně liší, a to jak svým tématem, tak svoji kvalitou. Dokument o zákazu ženského vokálu v íránské teokracii byl naprosto strhující, stejně jako dokument o švýcarském bunkru, ve kterém je otevřena noclehárna pro bezdomovce, naproti tomu osm minipříběhů z Ukrajiny působilo velmi jalově, byť diskuse s vedoucím ukrajinské mise Člověka v tísni to do značné míry vynahradila.
PÍSEŇ BEZ DOMOVA
To, že po svržení šáha Rezy Pahlavího si Írán vybral cestu tuhé šítské teokracie, je věc všeobecně známá. Jaké konkrétní důsledky to pro život v této zemi má? Film sleduje osudy na poměry země velmi emancipované mladé skladatelky Sáry Nadžáfí, která si vysní celkem obyčejnou věc. Uspořádat koncert, ve kterém budou zpívat ženy. Což v zemi, kde je vládním nařízením zakázáno ženám veřejně zpívat, může být celkem problém. Dokument rozprostřený do několika let sleduje vznik mezinárodního projektu, kterého se účastní nejen sama protagonistka, ale i tuniská zpívající aktivistka, kterou zviditelnilo Arabské jaro v Tunisu a v neposlední řadě i skupina francouzských hudebníků, včetně dvou zpěvaček.
Příběh, který sleduje vše od domlouvání celého spikleneckého projektu po Skypu, přes zkoušky v Paříži až po úřední mašinerii na íránském ministerstvu pro kulturu a islám, dostává další rozměr tím, s jakým citem je točen. Se Sárou řešíte diskuse s islámskými představiteli státu, kteří vysvětlují, proč by ženy neměly zpívat, prožíváte vleklé martyrium povolování a zamítání veřejného koncertu, kde by společně zpívali ženy i muži. Noříte se i do historie a let před revolucí, kdy v centru Teheránu byly běžné bary, kde se podával alkohol a běžně vystupovaly íránské zpěvačky, o které se přetahovalo mnoho evropských nahrávacích společností. Jestli se koncert vlastně uskuteční prozrazovat nebudu, pokud se tento dokument vyskytne někde ve vašem okolí, vřele doporučuji, abyste to zjistili sami.
No Land´s Song Germany France / 2014 / 91 min režie: Ayat Nayafi
ÚKRYT
Po sehlédnutí tohoto snímku mám naprosto jasno o tom, jakou práci nechci dělat. V zimních měsících musí pracovníci švýcarské noclehárny ve městě Lausanne vybrat omezený počet lidí, kterým umožní přespat v teple a ostatní odsoudit k noci na zasněžené ulici, na které hrozí umrznutí. Pokaždé se kolem toho strhne bitka. Aby ne. Mnohým jde o přežití.
Dokument sleduje jak práci zaměstnanců tohoto centra, tak jeho klientů, většinou migrantů, kteří přichází do Švýcarska z ekonomických důvodů. Samozřejmě bez pracovního povolení a bez jakéhokoliv zázemí. Jejich život se pak rychle mění, sny mizí a život se zasekne ve spirále, ze které neexistuje jednoduchý únik.
Syrově natočený snímek vlastně jen ukazuje každodenní fungování tohoto útulku a krátce se zabývá příběhy několika jeho obyvatel. Nic více a nic méně. I přes tak banální obsah dokument nepostrádá drama a poskytuje hlubší výpověď o migrantech, něž leckterá mnohasetstránková sociální analýza.
The Shelter Switzerland / 2014 / 101 min režie: Fernand Melgar
UKRAJINSKÉ HLASY
Film, který mě na jednom světě nejvíce zklamal. Osm minipříběhů, z nichž mi některé nedávaly smysl a mnohé se vlastně ani nezabývaly současnou situací na Ukrajině. Pokud v roce 2015 jdu na dokument o Ukrajině, tak mě vlastně ani nezajímá, jestli má Ruská federace nějaké problémy s vydáváním občanek, o čemž byl jeden z filmů. O aktuálních událostech na východě Ukrajiny a revolučních časech se člověk něco relevantního dozvěděl snad jen z příběhu novináře, který stál u prvních demonstrací na Majdanu, ale jinak vlastně nic. Nejlepší pak byla krátká, ale podnětná diskuse s vedoucím ukrajinské mise Člověka v tísni, která po filmu následovala.
Ukraine Voices Ukraine / 2014 / 80 min režie: Dmytro Tiazhlov, Andrei Litvinenko, Aksynia Kurina, Jeanne Dovhych, Oksana Shornik, Viacheslav Bihun, Nadia Parfan, Maria Stoyanova, Anastasiya Khonyakina
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.